30. 8. 2016

ORIENTATION MEETING V NEW YORKU

Po rozloučení v Praze, kdy jsem se slzama v očích naposledy objala s rodičema, babičkou, ségrou a nejmilejšími ženami a následně se za pasovou kontrolou šíleně rozbrečela, až se lidi kolem ptali, jestli se mi něco nestalo, následoval devítihodinový let do New Yorku. Koukala jsem na filmy, občas jsem jen tak začala brečet, ale zahrnuli nás jídlem, tak to docela uteklo. Když jsme přistáli, čekala jsem asi hodinu a půl na kontrolu, to bylo vážně vyčerpávající. Pak už mě za bránou čekala slečna z agentury, ale znovu jsme čekaly, na Itala, který přiletěl chvíli po mně. Celkem nás pak bylo asi 22, z toho půlka byli Němci, třeba 7 Asiatů a namixovaný zbytek, skamarádila jsem se s jednou Španělkou.

V sobotu dopoledne jsme měli schůzku, kde nám zopakovali, co smíme a nesmíme dělat, loni to prý stejně přes 120 lidí porušilo a muselo odjet domů. Takže žádný drogy, sex, life changing decisions...
V poledne jsme se přesunuli do města a z NYC jsem vážně nadšená! Je to hrozně krásný město! Prošli a projeli jsme nejznámější místa jako Central Park, Rockefeller Center nebo Times Square.

V neděli jsem se mohla vyspat, protože moje individual interview začínalo v 9:45, ale vzbudila jsem se v 6, protože jetlag. Snídaně, interview a vyrazili jsme za Sochou Svobody, docela mě zklamala, čekala jsem ji větší. Pak jsme měli večeři v Hard Rock Cafe na Times Square, to bylo moc fajn.

V noci z neděle na pondělí jsem se chtěla pořádně vyspat, protože v Portlandu je ještě o 3 hodiny míň a odlétala jsem až večer, ale to samozřejmě nevyšlo, vzbudila jsem se ve tři ráno, pak ve čtyři vstávala moje německá spolubydlící, protože odjížděla brzo. No, moc jsem se nevyspala. Sbalila jsem si a v jednu mě odvezli na letiště. Moje letadlo letělo v 19:45. Čekání bylo vážně dlouhý, zdálo se to jako věčnost, ale dočkala jsem se. Letěli jsme asi 5 a půl hodiny, většinu jsem prospala, takže jsem neměla čas být nervózní. A v Portlandu už na mě s cedulema čekali moji host rodiče, sestra a její kamarádky.

27. 8. 2016

TAK TEDA JEDU

To, že chci jet na exchange do USA, jsem věděla už od chvíle, kdy tam byla ségra. Pak přišel loňský podzim, začalo se to řešit a pak mi v únoru zavolali, že jedu do Greshamu. Pořád jsem si říkala, jak je to daleko, a najednou je to tady a já opravdu na rok odjíždím.

Asi to nebude úplně jednoduchý, bez rodiny a kamarádů, ale zase je to "jen" 10 měsíců a taky zkušenost, kterou jinak nezískám. Jsem vážně zvědavá a těším se, na svojí host family, na školu, na americkej život. Zároveň se samozřejmě taky bojím, přeci jen budu daleko, všechno bude jiný a nový, ale to, že se těším, převažuje.

Můj život se teď přesune o 9 hodin a o 8 a půl tisíce kilometrů jinam, a tak vám budu psát tenhle blog, abyste vědeli, jak žiju, jestli žiju a podobně.