3. 5. 2017

prostě žiju, mám se fajn vol. 3

Je toho pořád nějak moc a já nemám čas nebo pak náladu sem psát. Každopádně posledních pár dnů jsem byla velmi produktivní co se týče úkolů do český školy, a tak mám dnes odpočinkový režim a tím pádem i čas napsat aspoň něco, co se za poslední dobu událo. (promu věnuju samostatný článek, snad se k tomu brzo dokopu)

Emily se stala prezidentkou. Emily vyhrála volby a v příštím školním roce bude ASB prezident. (v Česku - školská rada? moc nevím, nic takovýho u nás na škole nemáme) Nebylo to samozřejmě jen tak, protože v Americe nic není jen tak, týden před volbami probíhala ve škole kampaň. Chodby zaplnily plakáty kandidátů na různé funkce, rozdávaly se všelijaké odznáčky a poslední dva dny se mohli "voliči" uplácet i jídlem - snahou bylo přimět nezajímající se spolužáky zapamatovat si vaše jméno a doufat tak v zisk jejich hlasu.
Emily leadership hodně baví, členem je každý rok a post ASB prezidenta je nejvýš, kam se můžete dostat, takže bylo jasný, že tam Emily směřuje. Nápadů na kampaň byla spousta, ale vyhrál Disney. Všechno se sladilo do modrý barvy - letáčky, plakáty, trička, odznáčky... Celý víkend jsme s Emily strávily výrobou plakátů (mé perfekcionistické já potřebovalo dokonalý disneyovský font), nažehlováním designů na trička, stříháním odznáčků a podobně, dopadlo to skvěle - všechno bylo krásný. Nebudu vás zatěžovat tunama detailů, kampaň se líbila a nakonec i volby dopadly pro Emily dobře.



Minulý týden jsme se byli podívat na školní představení the Miracle Worker, ve kterém hrála Laura, moje nejlepší americká kamarádka, Helen Keller. Hrát slepou a zároveň hluchou osobu muselo být náročný, ale Laura je vážně šikovná, celkově se to povedlo.


No a pak taky začal náš "senior countdown", odpočítávání zbylých školních dnů posledního ročníku.

Hrozně rychle mi to tady utíká, dokonce snad čím dál rychleji, zbývá mi 24 školních dnů, za 41 dní máme graduation a za 67 dní jsem doma v Česku. To už je jako nic. Lhala bych, kdybych řekla, že se netěším domů. Vlastně se těším fakt hodně, už jsem tu dlouho, chybí mi všichni a všechno, ale stejně tak mi bude chybět můj americký život, nechci se loučit a opustit to tu. 
Teď mám ale před sebou ještě několik týdnů, který si tady můžu naplno užít, takže zatím žádný smutky.