PROSTĚ ŽIJU, MÁM SE FAJN

Už jsem vám sem delší dobu nic nenapsala, já totiž moc nevím, co psát. Děje se toho spoustu, ale nic zas tak super výjimečnýho, abych o tom byla schopná napsat článek, co by dával smysl. Tak vám tu napíšu takový shrnutí/mix všeho, co se tu za poslední dva týdny stalo.

Chodím do školy, každý den, takže to je to hlavní, co se děje. Mám známky jako jsem měla naposled asi na základce. Baví mě to. A ze všeho nejvíc mě baví pozorovat Američany, který jsou vystresovaný a říkají vám, jak je škola hrozná. Nemám jim to za zlý, žijou v nevědomosti. Je logický, že když je to jediná škola/systém, do který kdy chodili, přijde jim to jako ta nejhorší, nejotravnější škola. Každopádně mně i zbylým exchange studentům to přijde roztomile vtipný. Teď v pátek nám končí prvních šest týdnů školy, učitelé rozesílají průběžné hodnocení, což mimochodem znamená pro studenty volno a pro jistotu máme volno i ve čtvrtek, to teda nevím z jakého důvodu, ale tak proč ne.

Chodíme s Emily na různý školní zápasy - volejbal, soccer i americkej fotbal, kterej se neúspěšně snažím pochopit a stejně tak se mi nedaří ani vžít do všeobecného amerického nadšení z tohoto sportu, mě to prostě přijde nudný.

První říjnový víkend jsme měli camping trip s koordinátorkou Kari a ostatními exchange studenty. Do té doby tu bylo hezky, i svítilo sluníčko, ale ten víkend začalo pršet a bylo asi 15 stupňů. V sobotu odpoledne jsme se sešli v Magness Memorial Tree Farm, procházeli jsme se lesem, nadšený pán nám povídal o stromech. Hráli jsme hry, večeřeli jsme hot dogy, pak jsme si různě povídali, zpívalo se u ohně, jedli jsme s'mores (upečenej marshmellow mezi sušenkama s čokoládou), bylo to fajn, až na to, že celou dobu pršelo a byla zima. Noc nebyla zrovna fajn, spali jsme v takových dřevěných chatkách, ale tak po několika hodinách jsem si i sundala druhý ponožky. Ráno už pršelo tak moc, že jsme to radši rozpustili dřív než bylo v plánu. Jednoduše řečeno do Oregonu přišel podzim. Teď prý bude asi tak 7 měsíců pršet. Těším se, moc.

Magness Memorial Tree Farm

Exchange students.

Ukradené chipsy nám při nepřízni počasí vykouzlily úsměv na tváři.

Další výjimečný bod posledních dvou týdnů byl minulý pátek, kdy jsme měli speciální shromáždění, jelikož nás přišli navštívit bratranci Crouser(ovi), olympijský vítěz z Ria ve vrhu koulí, Ryan Crouser, a jeho bratranec, který závodil na olympiádě v hodu oštěpem, Sam Crouser. Sam chodil na Gresham High School a Ryan byl Barlow Bruin! Byla to velká událost, vytvořili speciální rozvrh, účastnila se toho i televize, všichni byli velmi nadšení. Opět se projevila nepopsatelně silná a obrovská americká hrdost. Jako je to cool, kdo z vás může říct, že chodí/chodil na školu jako olympijský vítěz a že od něj byl pár metrů, že jo...

Ryan Crouser

O víkendu jsem se rozhodla uvařit své americké rodině vepřo knedlo zelo a upéct můj oblíbený jablečný koláč. Nemohla jsem udělat babiččiny knedlíky, protože hrubou mouku v USA nevedou, ale naštěstí mi poslali jiný recept (děkuju Markétko), takže jsem mohla uvařit všechno. Trvalo to asi sto let a byla jsem fakt nervózní, že se to nepovede, všechno to ale nakonec vyšlo a dopadlo to dobře. Maso chutnalo přesně tak, jak ho děláme doma, což považuji za úspěch, jelikož jsem to vařila/pekla poprvé. A zdálo se, že i rodině chutnalo, dokonce si i přidali.

Vlastně to byly asi spíš noky než knedlíky.

Takže tak se tady mám, mám se vážně dobře. Škola super, z rodiny jsem nadšená, nedokážu si představit lepší. Jsou těžší chvilky, kdy se mi stýská, ale jsem ráda, že jsem tady.

Kdyby vás něco zajímalo, tak se určitě ptejte nebo kdybyste měli něco, o čem byste chtěli, abych sem napsala, dejte mi vědět.