24. 10. 2016

RODINA

A to jako pojedeš k úplně cizí rodině? Co když si nebudete rozumět? I na tohle se dost lidí ptalo. Ano, to jako pojedu k úplně cizí rodině. K lidem, který jsem nikdy neviděla, který žijou na druhý straně světa... Samozřejmě jsem měla strach, byl to dokonce asi ten největší strach, co jsem ohledně exchange měla. Sice jsme si psali na facebooku, ale tak na internetu může vypadat mile každej... Byla jsem vážně nervózní, nejvíc když jsem vylezla z letadla v Portlandu a věděla, že zbývá jen pár minut, než se poprvé potkáme.

Naštěstí jsem se neměla čeho bát, od začátku byli a stále jsou skvělí. Samozřejmě to nechci zakřiknout, může se stát cokoliv, ale zatím tady spolu ty dva měsíce žijeme dost spokojeně, z mojí strany určitě. Já jsem se bála a vlastně jsem si vůbec neuvědomovala, že oni byli taky nervózní, kdo přijede, nějaká holka ze země, kterou ani neznali...

Moje rodina je pětičlenná, ale doma bydlí jen čtyři, nejstarší bratr Connor totiž žije v Idahu, kam chodí na univerzitu. I toho už jsem ale potkala, přijel jednu neděli domů asi na hodinu, protože byli s kamarádama v Seattlu na koncertě, tak to pak zpátky vzali přes Portland (Seattle - Portland asi 6 hodin, Portland - univerzita nějak podobně, spíš dýl), no prej to měli skoro cestou, znáte to... to jsem ale odbočila. Bydlím tu tedy se zbylými 4 členy rodiny.
Rodiče - Tim a Monica. Tim je super člověk, fanoušek americkýho fotbalu, hodně běhá a pak má taky s kamarádama kapelu Midlyfe Crisis, mimochodem jsou vážně dobrý, doufám, že se mi podaří nahrát video. Monica pracuje jako kadeřnice, ráda vaří, trávím s ní hodně času, hlavně po večerech, kdy jsme často doma jen my dvě, je moc hodná, taková máma prostě. Dál mám poprvé v životě bratra, Chris taky studuje, chodí na vejšku tady v Greshamu, má vážně rád auta, pracuje v opravně/servisu, pořád něco předělává na svým autě, má přítelkyni, takže je dost busy, je na mě vážně moc hodnej. A nakonec je tu Emily, o tý už jsem tady něco psala, takže jak víte, Emily je junior v/na Barlow, divný, nevím, jak to napsat. Jednoduše chodíme do stejný školy, což je super, protože zaprvé mi to na začátku všechno ukázala a podobně, zadruhé jezdíme spolu autem, protože jí o prázdninách bylo šestnáct, tak řídí. Je v leadershipu, tancuje, teď taky pracuje, do toho jsem tu já, no, nenudí se. Měla jsem strach, že si třeba nebudeme rozumět, ale to se rozhodně neděje, máme dost společnýho, takže jsem ráda, že tu mám ségru a kámošku zároveň.



To byla ta nejbližší rodina, pak je tu Monicy táta, ségra s manželem a dvě děti, i tahle část rodiny je větší, ale tyhle už jsem je poznala a scházíme se častěji. No a pak přichází rodina z Timovy strany, velká rodina z Timovy strany, babička s dědou, kteří měli myslím šest dětí, v týhle části rodiny máme 15 bratranců/sestřenic. To je vlastně důvod, proč jsem se rozhodla napsat tenhle článek o rodině, protože včera jsme byli na rodinné večeři s touhle velikou rodinou. Byl to zážitek, hrozně moc jídla, hluk, ze jmen jsem úplně zmatená a to tam ani nebyli všichni, bylo to velký, ale hrozně krásný. V jednu chvíli jsem z toho byla dojatá, že jsem skoro začala brečet, protože to je přesně chvíle, kdy si vzpomenu na svojí rodinu, která je tak daleko a tak dlouho je všechny neuvidim... Fakt jsem si ten večer užila, nejenže jsem se moc dobře najedla, ale poznala jsem spoustu nových lidí a všichni jsou hrozně milí a zajímají se. Jo a taky se tam slavily dvoje narozeniny a bylo to krásný, když celá tahle rodina zpívá Happy Birthday, všichni jsou totiž hudebně talentovaný, umí zpívat/hrajou na hudební nástroje (to neznám, bohužel).

Takže tak moje host family. Myslím, že je to ta nejdůležitější součást tohohle experience, jsou to lidi, u kterých žijete, za kterýma chodíte, když máte problém nebo si jen chcete povídat. Jsem vážně šťastná, jak skvělý lidi si mě vybrali. Nedokážu si představit, že bych mohla mít lepší rodinu.

11. 10. 2016

PROSTĚ ŽIJU, MÁM SE FAJN

Už jsem vám sem delší dobu nic nenapsala, já totiž moc nevím, co psát. Děje se toho spoustu, ale nic zas tak super výjimečnýho, abych o tom byla schopná napsat článek, co by dával smysl. Tak vám tu napíšu takový shrnutí/mix všeho, co se tu za poslední dva týdny stalo.

Chodím do školy, každý den, takže to je to hlavní, co se děje. Mám známky jako jsem měla naposled asi na základce. Baví mě to. A ze všeho nejvíc mě baví pozorovat Američany, který jsou vystresovaný a říkají vám, jak je škola hrozná. Nemám jim to za zlý, žijou v nevědomosti. Je logický, že když je to jediná škola/systém, do který kdy chodili, přijde jim to jako ta nejhorší, nejotravnější škola. Každopádně mně i zbylým exchange studentům to přijde roztomile vtipný. Teď v pátek nám končí prvních šest týdnů školy, učitelé rozesílají průběžné hodnocení, což mimochodem znamená pro studenty volno a pro jistotu máme volno i ve čtvrtek, to teda nevím z jakého důvodu, ale tak proč ne.

Chodíme s Emily na různý školní zápasy - volejbal, soccer i americkej fotbal, kterej se neúspěšně snažím pochopit a stejně tak se mi nedaří ani vžít do všeobecného amerického nadšení z tohoto sportu, mě to prostě přijde nudný.

První říjnový víkend jsme měli camping trip s koordinátorkou Kari a ostatními exchange studenty. Do té doby tu bylo hezky, i svítilo sluníčko, ale ten víkend začalo pršet a bylo asi 15 stupňů. V sobotu odpoledne jsme se sešli v Magness Memorial Tree Farm, procházeli jsme se lesem, nadšený pán nám povídal o stromech. Hráli jsme hry, večeřeli jsme hot dogy, pak jsme si různě povídali, zpívalo se u ohně, jedli jsme s'mores (upečenej marshmellow mezi sušenkama s čokoládou), bylo to fajn, až na to, že celou dobu pršelo a byla zima. Noc nebyla zrovna fajn, spali jsme v takových dřevěných chatkách, ale tak po několika hodinách jsem si i sundala druhý ponožky. Ráno už pršelo tak moc, že jsme to radši rozpustili dřív než bylo v plánu. Jednoduše řečeno do Oregonu přišel podzim. Teď prý bude asi tak 7 měsíců pršet. Těším se, moc.

Magness Memorial Tree Farm
Exchange students.
Ukradené chipsy nám při nepřízni počasí vykouzlily úsměv na tváři.

Další výjimečný bod posledních dvou týdnů byl minulý pátek, kdy jsme měli speciální shromáždění, jelikož nás přišli navštívit bratranci Crouser(ovi), olympijský vítěz z Ria ve vrhu koulí, Ryan Crouser, a jeho bratranec, který závodil na olympiádě v hodu oštěpem, Sam Crouser. Sam chodil na Gresham High School a Ryan byl Barlow Bruin! Byla to velká událost, vytvořili speciální rozvrh, účastnila se toho i televize, všichni byli velmi nadšení. Opět se projevila nepopsatelně silná a obrovská americká hrdost. Jako je to cool, kdo z vás může říct, že chodí/chodil na školu jako olympijský vítěz a že od něj byl pár metrů, že jo...

Ryan Crouser

O víkendu jsem se rozhodla uvařit své americké rodině vepřo knedlo zelo a upéct můj oblíbený jablečný koláč. Nemohla jsem udělat babiččiny knedlíky, protože hrubou mouku v USA nevedou, ale naštěstí mi poslali jiný recept (děkuju Markétko), takže jsem mohla uvařit všechno. Trvalo to asi sto let a byla jsem fakt nervózní, že se to nepovede, všechno to ale nakonec vyšlo a dopadlo to dobře. Maso chutnalo přesně tak, jak ho děláme doma, což považuji za úspěch, jelikož jsem to vařila/pekla poprvé. A zdálo se, že i rodině chutnalo, dokonce si i přidali.

Vlastně to byly asi spíš noky než knedlíky.

Takže tak se tady mám, mám se vážně dobře. Škola super, z rodiny jsem nadšená, nedokážu si představit lepší. Jsou těžší chvilky, kdy se mi stýská, ale jsem ráda, že jsem tady.

Kdyby vás něco zajímalo, tak se určitě ptejte nebo kdybyste měli něco, o čem byste chtěli, abych sem napsala, dejte mi vědět.

1. 10. 2016

FOTKY


NEW YORK

Times Square
Svoboda



přivítání na letišti v Portlandu



Multnomah falls


první pravý americký burger


Oregon State Fair 9/4/2016


SBHS


první školní den 9/7/2016




naše skupina exchange studentů s koordinátorkou Kari


orientation trip - Oregon
rafting


fotbal
homecoming - juniors hall  60's
bonfire
homecoming



Teddy Bear Parade v Greshamu - dance team